Rytíř světský a rytíř řádový

Nejprve je třeba definovat rozdíl mezi klasickým světským rytířem a rytířem řádovým, který byl zároveň i mnichem. Proto je třeba rytíře rozlišovat na rytíře světské a rytíře řádové. Rytíři světští jsou zpočátku pážaty, pak panoši a nakonec jsou pasováni na rytíře. Slouží pak svému lennímu pánovi a bojují s nepřítelem. Vznik řádových rytířů těsně souvisel s křižovými výpravami, kdy tito rytíři bránili poutnické cesty do Jerusaléma, ošetřovali nemocné poutniky, byli v opevněných městech a hradech a bojovali společně se světskými rytíři proti mohamedánům. Řádový rytíři žili napůl mnišským životem a proto světské radovánky jim měly být cizí. Na hradech a jiných opevněných místech se pravidelně účastnili bohoslužeb a měli také své řádové fary s vlastními faráři, členy řádu. Skládali stejně jako kněží a mnichové, slib poslušnosti, chudoby a čistoty. Navíc však bojovali. Jejich bojový výcvik nebyl o nic horší než výcvik ostatních rytířů. Měli však větší kázeň a dobrou organizaci, takže byli často lepšími a účinnějšími vojáky než ostatní.

           Řádový rytířem se mohl stát svobodný rytíř tím, že po zkušební době složil řádové sliby, nebi i kdokoli jiný, fyzicky zdatný svobodný muž, kterému nebyla víra v dobrou činnost řádu ani znalost vojenského řemesla cizí. Řádový rytíři, stejně jako kněží, se nesměli ženit. Při křižáckých válkách v Palestině byli nejznámější tři velké křižácké řády: johanité, čili rytíři řádu svatého Jana, kteří byli později podle místa svého působení, ostrova Malty, mzváni Maltézskými rytíři, dále templáři, odvozující svůj název od svého sídla u templu, tedy Šalamounova chrámu v Jerusalémě, a nakonec němečtí rytíři. 

Stručný přehled křižových výprav do Svaté země proti muslimům

Každý z vás již určitě někdy slyšel o křížových výpravách. Někdo ve škole, někdo doma (tedy ten, kdo ve škole nedával pozor :-)), někdo někde úplně jinde. Zajímá vás tento kus (nejen) evropské historie? Pak čtěte dál.

Trocha obecného popisu

Za křížové výpravy (postaru - kruciáty) byly považovány vojenské výpravy (nejen) do Svaté země, vyhlašovány papežem. Jejich účelem mělo být šíření křesťanské víry a opětovné navrácení všech svatých míst, jež byly dříve dobyty nevěřícími, do rukou církve a evropského lidu obecně. Přesto se účastníci od těchto hlavních cílů výprav nejednou odklonili. Bylo celkem osm křížových výprav, které ovšem byly vesměs daleko méně úspěšné, než by si sám papež (a nejen on) přál. Rytíři, účastnící se křížových výprav se nazývali křižáci (proč asi, že :-)). Výpravy navíc velmi přispěly ke vzniku rytířských řádů – řádu johanitů, templářů , lazaritánů a řádu německých rytířů.

První křížová výprava

Druhá křížová výprava

Vyhlášena r. 1145, papežem Evženem III., realizována r. 1046-47 jako reakce na dobytí hrabství Edessy. Tato výprava nedosáhla ve Svaté zemi žádného úspěchu, ovšem na Pyrenejském poloostrově, kam její účastníci také mířili, byly úspěchy podstatně větší.

Třetí křížová výprava

Vyhlášena papežem Řehořem VIII. r. 1187, realizována o rok později. Na této křížové výpravě se podíleli tři nejvýznamnější evropští panovníci: Fridrich I. Barbarossa, Filip II. August a Richard I. Lví Srdce. Proslulý sultán Saladin podnikl r 1182 útok na Jeruzalémské království. Tento útok byl odvetou za nájezdy podnikané Antiochijským knížetem, který jimi porušoval příměří. Zaznamenal spoustu vojenských úspěchu, jejichž vyvrcholením bylo rozdrcení unavené a žíznivé křižácké armády r. 1187 v bitvě u Hattínu. Po třech měsících od tohoto masakru složil i Jeruzalém zbraně. Jelikož se druhá křížová výprava nesetkala s úspěchem, Evropa na mnoho let ztratila zájem na křižáckých státečcích na východě. Tato výprava sice nesplnila její účel, kterým bylo dobytí Jeruzaléma zpět, ovšem pomohla alespoň částečně opravit Jeruzalémské království a postavit jej na nohy. Nezaznamenala ani zdaleka tolik výsledků vojenských, jako diplomatických.

Dětská křížová výprava

Tato výprava je spíše legendou než skutečnou událostí. Jelikož Jeruzalém stále zůstával nedobyt, byla zorganizována výprava skládající se pouze z dětí. Podle tehdejších názorů neměli „hříšní dospělí“ sebemenší šanci dobýt toto svaté místo zpět. Jakmile děti dorazily k moři (středozemnímu), mělo se rozestoupit a poskytnout jim místo pro průchod suchou nohou. To se ovšem nestalo, takže několik tisíc vysílených, hladových dětí bylo chyceno v pasti mezi mořem a cestou zpět. Dětem byl nabídnut bezplatný převoz přes moře, bohužel padly za oběť otrokářům... V současné době je tato výprava považována za pouhý omyl.

Čtvrtá křížová výprava

Jeruzalém byl opět v rukou muslimů a papež, Inocenc III. Opět vyhlásil křížovou výpravu. Stalo se tak r. 1198., výprava se vydala na cestu r. 1201. Tato výprava ovšem nesměřovala do Svaté země, ale do Egypta, kde vládli Saladinovi nástupci. Jediným opravdovým úspěchem bylo snad dobytí Konstantinopole, roku 1204. Opakovalo se vraždění z r. 1099, v Jeruzalémě.

Pátá křížová výprava

Roku 1215 vyhlášena na lateránském koncilu, vypravena r. 1217. Cílem byl opět Egypt; především přístav Damietta, jež byl pro Araby velmi důležitým. Přístav byl dobyt, přesto výprava ztroskotala na hladomoru, záplavách a muslimských protiútocích.

Šestá křížová výprava

Ve třináctém století byla zorganizována další výprava, pod vedením Fridricha II. Díky diplomatickým jednáním se povedlo získat většinu starých území, především Jeruzalém. Ten byl ovšem později, přesněji roku 1244 znovu obsazen Egyptskými oddíly.

Sedmá křížová výprava

Zpráva o opětovném dobytí Jeruzaléma evropany již tolik nevzrušovala, a tak se ani sedmá výprava nesetkala s velkým ohlasem. Proběhla v letech 1248-1256, hlavně pod vedením Ludvíka IX. Skončila (jak jinak) katastrofou. Samotný král byl zajat a později propuštěn po zaplacení výkupného.

Osmá křížová výprava

Roku 1270 se Ludvík IX. Opět vydal na pomoc křižáckým městům. Stejně jako princ Eduard, následovník anglického trůnu dorazil pozdě, výprava opět neuspěla.

Konec křižáckých států

Později byla dobyta Antiochie, křižácký hrad Krak des Chevaliers, následně likvidovány všechny zbývající křižácké državy na východě. 1289 byl dobyt Tripolis, 1291 padl i Akkon, jehož křesťanské obyvatelstvo bylo vyvražděno.

Názor církevního historika Pavla Říčana na křižové výpravy: „Veliký byl zpětný kulturní dosah křižáckých výprav. V západní Evropě rozšířily obzor po současném světě poznáním krajin do té doby neznámých. Západ poznal jemnější životní potřeby. Bylo dovezeno dříve neznámé či velmi vzácné zboží. Povznesl se obchod. Vedle rytířstva vzniká městský stav a bohatne. Podíl laiků na duchovním životě stoupl. Poznání muslimského kulturního světa a muslimské zbožnosti vedlo k jistému ponětí tolerance, ovšem jen v nehojné míře. Na druhé straně zesílila víra v zázraky a v odpustky a oddanost papeži, který se postavil v čelo tak živelného a dlouho trvajícího hnutí. Značný význam měly křižácké výpravy pro rozvoj rytířství a pro jeho ráz. Od domácích půtek byla pozornost do jisté míry odvrácena, když se meči rytířů nabízel cíl ve svaté válce s nevěřícími. Rostlo vědomí, it mečem slabého, zachovat dané slovo, neposkvrnit čest dávala náplň pojmu křesťanského rytíře, i když skutečnost zůstávala ve většině případů daleko za ideálem.“

Soudobé historické bádání je často výrazně skeptičtější a připouští, že důsledky křížových tažení do Svaté země pro evropskou společnost byly spíše negativní. „Křížové výpravy, dokonce ještě než skončily naprostým nezdarem, neukojily touhu Západoevropanů po půdě, takže museli v Evropě, a nejprve v rozvoji zemědělství, rychle hledat řešení, které jim zámořská iluze nepřinesla“

Názor francouzkého historika Jacquese Le Goffa: „Svatá země, dějiště bojů, nebyla tím zdrojem vymožeností – dobrých nebo špatných –, které zálibně popisovali zmatení a často matoucí historikové. Křížové výpravy nepřinesly křesťanskému světu ani obchodní rozkvět, který se zrodil z dřívějších vztahů k islámskému světu a z vnitřního rozvoje západoevropského hospodářství, ani technický pokrok a produkty, získané jinými cestami, ani intelektuální výzbroj, opatřenou prostřednictvím překladatelských center a knihoven v Řecku, v Itálii (především na Sicílii) a ve Španělsku, kde styky byly nepoměrně užší a plodnější než v Palestině, ani dokonce onu zálibu v přepychu a změkčilé mravy, o nichž se mrzoutští moralisté v západní Evropě domnívají, že jsou výsadou Východu a otráveným dárkem nevěřících naivním věřícím, bezbranným proti kouzlům a kouzelnictví Orientu… Jediný snad plod, který křesťané z křížových výprav přivezli, je podle mého soudu meruňka.“

Vliv křížových výprav na evropské vojenství

Na vývoj nových zbraní křížové výpravy příliš velký vliv neměly: hojněji se užívalo kuše, umožňující přesnější míření a jejíž šipky měly velkou průraznost. Nevýhodou byla malá rychlost střelby. Kopí si podrželo svůj standardní tvar: sloužilo rytíři při prvním rozjezdu a pak bylo odhozeno. Délka se pohybovala kolem 3 až 3,5m. Od 12.století dostalo další funkci: připevněním praporku se stalo odznakem feudálova postavení a moci. Kopí pěchoty bylo dlouhé asi 3m, lis hrotu byl delší a širší. Oštěp jako zbraň pěchoty postupně vymizel a stal se pouze zbraní loveckou.
Jak už bylo řečeno, z ochranné zbroje vytlačilo kroužkové brnění prakticky veškeré ostatní typy ochrany. V Palestině si křižáci navykli nosit přes něj dlouhou košili bez rukávů, aby tak byli chráněni před slunečními paprsky, které kov nesnesitelně rozpalovaly. Tento zvyk se pak stal módou i v Evropě. Přes tuto košili, které se říkalo francouzsky gambesom a česky varkoč (z německého Waffenrock) se připínal pás s mečem a dýkou a často také býval vyveden v heraldických barvách majitele. Také na přilbu bylo připevňováno heraldické znamení, tzv. klenot (křídla, rohy, deska z vyobrazením znaku jako na štítě). Například čeští králové měli na přilbách připevněnou dlouhou lištu, vzadu i v předu přesahující, na níž byla upevněna supí nebo orlí péra, vybarvená v heraldických barvách království – červené a stříbrné. Genese dalšího zvyku je podobná jako v případě varkočů. V Palestině s rytíři dávali přes přilby kusy látky namočené ve vodě, a chránili se tak před sálajícím sluncem. Za bitvy byly tyto látky šavlemi protivníků všelijak posekány a tak se v heraldice zrodily tzv. pokrývky a fafrnochy.
Domněnka, že rytíř,pod nímž padl kůň, byl bezmocný, pro tuto dobu neplatí. Kroužkové brnění nebylo příliš těžké a do mládí cvičení profesionálové se v něm uměli pohybovat i jako pěšáci. Dobrým příkladem je bitva u Antiochie (první křížová výprava), kde opěšalí rytíři zvítězili nad početnějším jízdním vojskem muslimů; není to ojedinělý příklad a jsou i doklady o tom, že takto obrnění rytíři zlézali hradby dobývaných hradů. Nicméně právě na křížových výpravách se objevily první pokusy o ochranu koně před zraněním. Jednalo se převážně o ochranné kožené čabraky, ve 13.století se začaly používat i přehozy z kroužkového pletiva.

Saracéni 

Slovo „Saracén“ pochází z arabského slova „šarkein“ – člověk z Východu. Používalo se pro označení seldžuckých, mamlúckých nebo osmanských Turků, Kurdů, Egypťanů nebo Peršanů, zkrátka „nevěřících“, se kterými se na křížových výpravách setkávali křesťanští rytíři.

Po nástupu islámu v 7. století dochází k prudké expanzi arabských armád. V roce 634 začíná chalífa Omar válku s byzantským císařem Heracliem. Saracéni obsazují Jeruzalém, vytláčejí Byzantince ze Sýrie, dobývají Arménii, Persii a jejich výboje dosahují na východě až k Oxu a k afgánským horám. Kolem roku 700 dobývají římská území v severní Africe a o jedenáct let později obsazují Španělsko. Jízdní oddíly míří dokonce až do střední Francie, kde je zastavuje Karel Martell. V 9. století dochází k dalšímu rozmachu pod vedením chalífy Hárúna al Rašída. V průběhu 10. a 11. století obsazují Saracéni Arménii, postupně ovládají celou Malou Asii a usidlují se dokonce i v Nikaie, téměř na dohled od Konstantinopole. Byzantský císař Alexios Komnénos žádá papeže o vyhlášení svaté války, ke kterému dochází v roce 1095. Po příchodu do Malé Asie jsou křižáci překvapeni vysokou úrovní svých protivníků. Velkolepé saracénské hrady a opevněná města, luxusní stany, jemné rytiny na železných hrotech a na helmicích,  lehké štíty i vzácné meče z damascénské oceli... Netrvalo dlouho a křižáci zjistili, že jejich protivníci jsou technicky mnohem vyspělejší. Nešlo jen o zbraně a „moderní“ obléhací stroje  (např. katapulty s kulovitými střelami vyplněnými ropou).  Saracéni používali poštovní holuby, papír, z Persie údajně pochází vynález větrného mlýna. Ze Svaté země se do Evropy dostaly i vynálezy jako loutna, zrcadlo, spodní prádlo, arabské číslice či hra v šachy (lehce pozměněná v duchu rytířských mravů – např. figurka Vezíra byla nahrazena Dámou).

Základem bojových útvarů Saracénů byla lehká jízda. Tato jízda jezdila na menších a lehčích koních než Evropané a jezdci nosili lehčí kroužkové odění, které jim dovolovalo větší pohyblivost. Orientální kroužkové košile měly řidší pletení než evropské, pletené hustým tzv. svatováclavským stylem, a byly proto výrazně lehčí. Přes kroužky oblékali lněný plášť, který chránil železné části brnění před slunečním svitem a zabraňoval tak přílišnému přehřátí zbroje (a samozřejmě tím i jejího majitele). Často si pruhem látky chránili i helmice. Kroužkové odění bylo velmi dobře zpracované, umělecky zdobené a často i pozlacené. Helmice měla nánosník a na hřebeni chochol, byla lehká a často zdobená pozlacenými ornamenty a zlatými tepanými ozdobami. Nosili také malý kruhový štít s výstupkem či bodcem uprostřed.

Saracéni byli jako válečníci udatní, pohybliví a  velmi ukáznění. Jejich síla tkvěla spíše v pohyblivosti než v prudkosti jejich útoků. Saracéni byli mistry v narušování soupeřovy formace. Taktika Saracénů spočívala v odvedení a rozptýlení útočícího vojska ústupem vlastních jednotek, které svedly nepřítele k pronásledování. Když tak dostali těžkooděnce do skalnatého či svažitého terénu, otočili se a protiútokem napadli nepřátelskou jízdu ve vzdálenosti mimo dosah jejich kopí, ale na dostřel svých luků. Se sevřenou formací v boji zblízka si poradit nedovedli a proto největších úspěchů dosahovali střelbou. Saracénský luk byl v napnutém stavu dlouhý asi 90 cm a natahoval se silou až 59 kg. Délka šípů se pohybovala kolem 60 cm. Tyto luky měly dostřel až 450m a i průměrný lučištník z nich střílel na vzdálenost 270 m. Zkoušky prováděné později, ukázaly, že šíp vystřelený ze saracénského luku prostřelil ve vzdálenosti 90 m prkno silné 1,25 cm.

Pokud se týče zbraní, které používali pro boj zblízka, panuje všeobecně oblíbený omyl, že používali výhradně zahnuté jednosečné zbraně – šavle. Skutečnost je však taková, že v jejich výzbroji bychom našli nejenom šavle, ale také rovné meče s oboustranným ostřím. Šlo většinou o meče s krátkou rovnou záštitou obdobné zbraním evropským nebo o tzv. maurské meče se záštitou ve tvaru podkovy, která jakoby se svými rameny téměř dotýkala ostří čepele. Tyto meče byly oblíbeny především v severní Africe, zřejmě jako důsledek dřívějšího vlivu Římského Impéria. Naproti tomu šavle má svůj původ dále na východ a podle místa svého vzniku rozlišujeme dva základní typy – perský a turecký (respektive turko-tatarský). Turecká šavle zvaná „kilij“ (kilidž) má prohnutí čepele mělčí a v poslední čtvrtině se čepel rozšiřuje v hrotitý list, po obou stranách vybroušený v ostří. Rubovému ostří se někdy říká „falešné“, ale nenechte se mýlit, bylo dostatečně „pravé“ na to aby vám při zpětném tahu zbraně dokázalo podříznout krk. Turci měli pro toto ostří méně zavádějící výraz, říkali mu „jelmán“ (zřejmě aby si někdo nedělal „falešné“ naděje s „falešným“ ostřím). Druhý typ šavle, tzv. „šamšir“, vznikl v Persii. Jeho čepel tvoří hlubší oblouk, je delší a štíhlejší, zužující se k ostrému hrotu. Tyto šavle bývaly broušeny jen po jedné straně.

Na tomto místě by bylo vhodné krátké srovnání saracénských šavlí se zbraněmi evropskými. Proti souměrnému, oboustranně broušenému evropskému meči tvoří osa šavle esovitou vlnovku. Delší, dozadu zakřivenou vlnu tvoří čepel s vnějším ostřím, jílec pak pokračuje v křivce započaté čepelí a dotváří krátkou, dopředu zakřivenou vlnou tvar písmene S (na rozdíl od evropského tesáku, kde zakřivená čepel přechází do jílce rovného). Takto zakřivené ostří představuje proti rovným čepelím mečů určitou výhodu – šavle totiž dokáže nejen sekat klasickým tlačným sekem jako meč, ale dokáže také řezat. V takovém případě stačilo jen zasadit správně vedenou ránu a zakřivený jílec, opřený o malíkovou hranu ruky, dokázal takovouto ránu ještě umocnit. Po dvou stoletích bojů dochází k vytlačení křižáků ze všech původně dobytých území. Na přelomu 13. a 14. století je založena Osmanská říše, která se postupně stává vedoucí mocností v jihovýchodní Asii a brzy začíná znepokojovat i celou křesťanskou Evropu.

Asasíni (Hašašíni)

Jak vytvořit bojovníky, jenž by se nebáli smrti?

Takové myšlenky napadaly Jemence Hasana bin Sabbáha, když cestoval po Indii, Afghánistánu a Egyptě. Jako schopný filosof i muž skutku byl vyslán na konci jedenáctého století egyptským chalifem do Iránu, aby otřásl mocí bagdádských Abbásovců. S malou armádou asasínů Hasan zakotvil na hradě Alamut, kde podle popisu ráje z Koránu vystavěl pohádkově krásné (a přísně zapovězené) zahrady. Svým následovníkům oznámil, že má klíč od ráje a vybrané elitní vojáky do něj dokonce vpouštěl; nejdříve je nadrogoval hašišovou směsí, aby v nich vyvolal pocit cesty, do nebe. Vojáci, kteří tak sugestivně navštívili ráj (před návratem byli opět zdrogováni), poslouchali pak Hasana jako proroka; a bez ostychu páchali atentáty na přední Abásovice, protože věřili, že se tak vrátí zpět do ráje. Vznikla legenda o Starci z hory a hašašínech, kteří zabíjejí bez ohledu na vlastní život; asasini. Zabili řadu potentátů a dokud mongolské hordy Alamut nezničily v polovině třináctého století, bál se nenadálé smrti každý vládce v oblasti - dokonce až v Jeruzalémě, kde se i templáři pokoušeli uzavřít s asasíny dohodu. Pokračovatelé přeživších assassinů, známí jako nizárijští Ismailité, vzkvétají dodnes pod vedením Agy Khana.

Křižová výprava proti Albigenským

Inocenc III. : každý, kdo se pokouší vytvářet osobní názor na Boha, musí být bez slitování upálen - 1208 - křížová výprava proti Albigenským. Na jihu Francie vypukla vyhlazovací válka, hrůzné zabíjení deseti tisíců lidí.
Albigenští - od slova Albi - město v jižní Francii, jedno z největších center katarů (Cathar = čistý, dokonalý, odtud i český výraz - kacíř.

Tato odnož křesťanství měla kořeny v gnosi a v učení Bogomilů. Byla označována jako manichejská hereze (kacířství). Dle perského učence Mani, jehož nauka je syntézou křesťanství a pers. Učení Zarathušry. Jedná se o učení o dualitě, kdy stvořitelem našeho světa je Ahrimanm bůh zla - podobně i v gnozi.

Stručně o katarské víře

Většina katarů mínila, že každý má jen jeden život na to, aby ukázal, zda je hoden spásy, nebo zda si zaslouží zavržení. Menšina katarů věřila v převtělování a mínila, že všechny duše stvořené Bohem budou nakonec spaseny. Pro ty, kdo podstoupili duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, respektive „křesťanky“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné půsty. Naproti tomu obyčejní věřící žili vlastně stejně jako jejich pravověrní současníci.

Bogomilové byli jedni z mnoha druhů heretiků, kteří ve středověku vznikli. Jejich učení se šířilo na území Bulharska a Byzantské říše a později snad dodali inspiraci i francouzským Katarům.

Stručný přehled křižových výprav do Českých zemí proti Husitům

Válečná tažení ve znamení kříže se zvláštními výhodami a plnomocnými odpustky pro účastníky. Cílem bylo násilné vyhlazení "husitského kacířství", podnětem byla bula papeže Martina V. z března roku 1420. V čele dvou výprav stál Zikmund Lucemburský, dalším třem veleli říšští kurfiřti. Do boje proti husitům se přidali i Řád Německých rytířů z Prus.

První Křižová výprava

Poprvé to bylo roku 1420. Papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Křižová výprava byla vyhlášena ve Vratislavi. Císař Zikmund obléhal Prahu a obsadil Pražský hrad a Vyšehrad, poté byl však odražen Husistskými vojsky vedené Janem Žiškou v bitvě na Vítkově.

Druhá křižový výprava

Vyhlášena v květnu 1421, v říjnu ústup kurfiřtů od Žatce, v lednu 1422 porážka Zikmunda Lucemburského od Žižky u Kutné Hory, u Haber a Německého Brodu 10.1.1422.

Třetí křižová výprava

Vyhlášena v lednu 1426, míšeňské vojsko Fridricha I. Bojovného poraženo u Ústí nad Labem husity pod vedením Prokopa Holého dne 16.6.1426.

Čtvrtá křižová výprava

Vyhlášena v lednu roku 1427 Fridrichem I. Braniborským, poražena husity pod vedením Prokopa Holého dne 11.8.1427 u Tachova.

Pátá křižová výprava

Vyhlášena v březnu 1431 kardinálem Cesarinim, vůdce Fridrich I. Braniborský poražen v bitvě u Domažlic Prokopem Holým dne 14.8.1431.

Šestá křižová výprava

Vyhlášena v březnu 1467, tažení zahájil Matyáš Korvín v roce 1468 a boje probíhaly až do smrti českého krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471.

Názor T.G.Masaryka na husitské hnutí: " Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je. Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských. Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské.Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum. Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení."

Názor Františka Palackého na husitské hnustí: "Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili."

1. je katolického náboženství
2. kterému nebrání ve vstupu do řádu žádné zákonné překážky
3. touží po službě trpícím křesťanům skutku milosrdenství a který se chce věnovat službě víry a službě Apoštolskému stolci
4. je tělesně i duševně zdráv
5. má urozený původ ve smyslu přičítaném tomuto pojmu v té které zemi (v tom kterém jazyce).

Řádový noviciát nemže absolvovat ten, kdo:

1. se nenarodil z legitimního manželství, které nebylo ihned dostatečně legalizováno ani dispensováno od papeže
2. je židovského nebo mohamedánského původu, pokud jeho předkové nekonvertovali prokazatelně před více než 200 lety
3. vstoupil do nějaké nekatolické sekty
4. nedosahuje požadovaného věku (15 let)
5. vstoupil do řádu z přinucení, pod tlakem velkého strachu nebo podvodně
6. má manželku
7. byl členem jiného duchovního řádu
8. spáchal nějaké veřejné zložiny
9. je nebo může být stíhán spravedlností pro nějaký těžký zločin
10. byl vyloučen z úřednického stavu nebo z armády

Všechny tyto překážky jsou dispensované Svatou stolicí; nelegitimní původ však nemůže být dispensován pro funkci velmistra.

Základní členství se v řádu počíná složením jednoduchých slibů. K platnosti členství se požaduje, aby:

1. kandidát strávil alespoň rok v noviciátu
2. sliby skládal kandidát alespoň sedmnáctiletý
3. sliby byly přijaty řádovými představenými ve smyslu této ústavy
4. sliby byly složeny bez násilí, těžkého strachu nebo úskočně (obmyslně)
5. sliby byly vyjádřeny

Závazky a privilegia řádových rytířů

• Slib a ctnost chudoby: Jednoduchým slibem chudoby se rytíř zavazuje neužívat časných statků bez svolení představeného. Veškeré jeho materiální statky jsou majetkem řádu a pouze pro potřeby řádu budou využívány. Luxusu má rytíř užívat s mírou a co nejvíce se připodobňovat chudobě Krista.
• Slib a ctnost čistoty: Slib čistoty zavazuje rytíře žít v celibátě a vyloučit ze svého života všechny skutečnosti, které by směřovaly proti této ctnosti. Doporučuje se časté sv. Přijímání a zvlástní úcta k Neposkvrněné Panně.
• Slib a ctnost poslušnosti: Rytíř je povinen poslušností představenému, pokud je jím k něčemu vyzván slovy, vyjadřujícími závaznost příkazu ze slibu, to jest je-li výzva přednesena následujícími či podobnými formulacemi: ,,Ve jménu ctnosti svaté poslušnosti", ,,ve jménu Boha", ,, pod trestem smrtelného hříchu". Takové příkazy se vyslovují pouze při mimořádně závažných příležitostech a mají být vyjádřeny písemně nebo v přítomnosti dvou svědků.
• O náboženské praxy: V řádových domech denní sv. Mše, každoroční duchovní exercicie; zdůrazňování lásky mezi rytíři, v případě nemoci a jiných těžkostí pomoc duchovní i časná, po smrti zádušní mše.

Ostatní závazky

1. Řádní rytíři (se slavnými sliby) musí stále, viditelně či neviditelně, nosit řádový kříž, provedený na plátně, ve sklovině (glazuře) nebo v kovu. V řádových prostorách nesmějí být doprovázeni žádnou ženou, s vyjímkou nutné posluhy, a to jen s dovolením velmistra nebo generálního představeného. Členové řádu vyznání římskokatolického a řeckokatolického podepisují zároveň se závazkem věrnosti Řádu též slib, že budou sloužit své víře; ostatní křesťané pak, že budou pracovat na jednotě křesťanů. Členové Řádu musí, nedostanou-li dispens, dokázat, že pocházejí z církevně platného sňatku a musí vést život, který není v rozporu s hodností rytíře.

2. Rytíř po právu - římský nebo řecký katolík, šlechtic
3. Rytíř za oddanost - římský nebo řecký katolík, nešlechtic, avšak příslušník vyšší společenské vrstvy (hodný všeobecné úcty)
4. Rytíř dle cti - vyznávají křesťanské vyznání nezávislé na Římu, šlechtic
5. Rytíř z milosti (přízně) - vyznávající křesťanské vyznání nezávislé na Římu, nešlechtic, ale příslušník vyšší společenské vrstvy (hodný všeobecné úcty)

Nikdo nemůže být přijat za rytíře, dokud nedovršil určitého věku.

Privilegia

• Rytíři jsou vyňati z jurisdikce místního ordináře kromě případů stanovených církevním právem. Přečiny proti církevnímu právu netrestané představenými řádu mohou však být trestány ordináři místa provinění. Sporné případy mezi řádem a biskupem řeší Svatý stolec.

• Přechod maltézského rytíře do jiného duchovního řádu není možné bez souhlasu Apoštolské stolice.

Vyloučení z řádu jsou samotným činem ti, kteří:

1. se stali veřejnými odpadlíky od katolické víry
2. žijí ve veřejném hříchu konkubinátu nebo jiných hříších proti přírodě
3. uzavřeli civilní sňatek
4. byli vyloučeni z vojenského svazku, rytíř se slavnými sliby nemůže být vyloučen bez procesního řízení, na rozdíl od rytíře s prostými sliby.