Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Řád rytířů kříže a kladiva: křesťanství a pohanství

Rytířské církevní řády

    Nejprve je třeba definovat rozdíl mezi klasickým světským rytířem a rytířem řádovým, který byl zároveň i mnichem. Proto je třeba rytíře rozlišovat na rytíře světské a rytíře řádové. Rytíři světští jsou zpočátku pážaty, pak panoši a nakonec jsou pasováni na rytíře. Slouží pak svému lennímu pánovi a bojují s nepřítelem. Vznik řádových rytířů těsně souvisel s křižovými výpravami, kdy tito rytíři bránili poutnické cesty do Jerusaléma, ošetřovali nemocné poutniky, byli v opevněných městech a hradech a bojovali společně se světskými rytíři proti mohamedánům. Řádový rytíři žili napůl mnišským životem a proto světské radovánky jim měly být cizí. Na hradech a jiných opevněných místech se pravidelně účastnili bohoslužeb a měli také své řádové fary s vlastním kněžstvem, členy řádu, obvykle označováni jako kaplani. Skládali stejně jako kněží a mniši slib poslušnosti, chudoby a cudnosti (čistoty). Navíc však tyto sliby byli obvykle doplněny o další, jako například obrana Svaté země před nevěřícími. Jejich bojový výcvik nebyl o nic horší než výcvik ostatních rytířů. Měli však větší kázeň, lepší organizaci a disciplínu, takže byli často lepšími a účinnějšími vojáky než ostatní.

    Řádový rytířem se mohl stát svobodný rytíř tím, že po zkušební době složil řádové sliby, nebo i kdokoli jiný, fyzicky zdatný svobodný muž, kterému nebyla víra v dobrou činnost řádu ani znalost vojenského řemesla cizí. Řádový rytíři, stejně jako kněží, se nesměli ženit (vyjma některých řádů jako například řád rytířů ze Santiaga neboli Svatojakubských rytířů) křižáckých válkách v Palestině byly nejznámější tři velké křižácké řády: johanité, čili rytíři řádu svatého Jana, kteří byli později podle místa svého působení, ostrova Malty, nazváni Maltézskými rytíři, dále templáři, odvozující svůj název od svého sídla u templu, tedy Šalamounova chrámu v Jerusalémě, a nakonec němečtí rytíři, jejichž označení se neodvozuje od národnosti, jako spíše o snahu združovat německy hovořící rytíře ve Svaté zemi, které měli obvykle potíže se dorozumět s křesťanským obyvatelstvem Svaté země, které byli obvykle původem Frankové.

    Tyto rytířské řády představují armádu středověké katolické církve. Útok na kterýkoli z nich se rovná útoku na křesťanstvo a papežství. Jejich úkolem bylo chránit či pečovat o poutníky, bojovat proti pohanům, muslimům, kacířům či chránit před nimi křesťanské státy založené křižáky ve Svaté zemi. Rytíři těchto řádů představují dualismus spojující rytíře a mnicha. Tito rytíři žijící jako mniši (či bojoví mniši, chcete-li) už jako poměrně malé vojenské jednotky v křižáckých armádách dokázaly významně ovlivňovat průběh bitev. Jako armády byli velmi dobře disciplinované, čímž se staly mnohem hrozivějšími nepřáteli pro své protivníky.

 
Templáři
Další pojmenování: Rytíři templu, templářští rytíři, rytíři chrámu, chrámoví rytíři apod.
Oficiální název: Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu
Typ: Rytířský řád
Patroni: Panna Marie a zřejmě i samotný Kristus
Heslo řádu: Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam.
Zvláštnosti: Ponechávání si dlouhých vousů
Oděv a znak: Bílý oděv jakožto znak čistoty Panny Marie je znakem templářských rytířů. Seržanti, kaplani, zbrojnoši a řemeslníci nosili černý nebo hnědý oděv či plášť. Všechny oděvy a pláště bývali doplněny červeným křížem různého typu (nejčastěji to byl kříž tlapatý, kterému dnes říkáme  „templářský“). Řád ale začal pomalu přecházet podobně jako johanité na kříž osmihrotý (znám také jako kříž meditační nebo maltézský). Praporem řádu je tzv. beausant - prapor půlený na dvě poloviny černou a bílou barvou, který mohl být doplněn červeným křížem.
Info: Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 v Jeruzalémském království devítičlenným spolkem francouzkých rytířů na ochranu poutníků vedených Huguesem z Paynsu a Godefroyem ze Saint-Omer. Zprvu ochraňoval pouze poutníky, ale později začal působit také jako elitní jednotka v křižácké armádě. Řád se rozrostl a zbohatl kvůli darům od panovníků, šlechty, ale i od prostého lidu. V Zámoří a Evropě vybudoval mnoho kostelů, klášterů a hradů. Po pádu Akry, poslední výspy křesťanstva v Zámoří, zaměřili templáři svůj zrak na Evropu, kde se postupně uplatňovali jako bankéři, hoteliéři, diplomaté a námořníci. Jejich bohatství hlavně díky bankovnictví a finančnictví nezastavitelně rostlo. Chamtivost francouzského krále Filipa IV. zvaného Sličného vedla k tomu, že řád obvinil z kacířství, homosexuality a čarodějnictví. Kdysi hrdý a slavný řád, jehož pověst značně utrpěla, byl nakonec zrušen bulou Vox in exelso papežem Klementem V. v roce 1312, čímž vyřešil otázku ohledně existence řádu, kterou si templáři kladli po ztrátě Svaté země. Papež Klement V. měl původně v úmyslu odsoudit templáře, kteří se ke kacířství během soudu doznali, ale nakonec byl řád zrušen kvůli ztrátě důvodu jeho vlastní existence, což byla ochrana poutníků a obrana Svaté země, o kterou již Evropané nechtěli slyšet. Na konci procesu byl templářský velmistr Jacques Bernard de Molay upálen na hranici jako zatvrzelý kacíř společně se svým normandským velkopreceptorem Geoffreyem de Charney, neboť oba odvolali svá dřívější doznání. Velmistr i velkopreceptor Normandie byli původně odsouzeni k trestu doživotního žaláře. Ostatní věznění templáři byli osvobozeni, měli právo žít v templářských domech jako penzisté, nebo přejít do jiného řádu. Měli také možnost odejít do civilu. Majetek řádu oficiálně získali johanité, někdejší rivalové templářů a také mnozí z bývalích templářů k řádu johanitů přešlo. Za pomoci bývalého templářského majetku i samotných členů již zrušeného templářského řádu se povedlo aragonskému králi Jakubu II. založit řád rytířů z Motesy. Podobně si počínal i portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův. Návaznosti templářského řádu na svobodné zednáře jsou vykonstruované, stejně jako návaznosti na jiné dnešní tajné a okultní společnosti. Výpovědi zaznamenané při procesu nejdou brát vážně, stejně jako další výpovědi donucené za pomoci útrpného práva.
 
 
                                                                                                                                                                                     
 
 
Johanité (Maltézští rytíři)
Další pojmenování: Rhodští později maltézští rytíři, špitálníci sv. Jana, svatojánští rytíři, hospitalité sv. Jana, rytíři sv. Jana, špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského apod.
Oficiální název: Rytíři svatého Jana Jeruzalémského, nyní Suveréní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty
Typ: Rytířský řád s monasticko-špitální činností
Patroni: Sv. Jan Křtitel, Panna Maria z Philermosu a blahoslavený Gerard, který jest zakladatel řádu
Hesla řádu: Pro fide, Defensio fidei et obsequium pauperum, Tuitio fidei et obsequium pauperum
Oděv a znak: Původně černý šat (pro služebné bratry pak šedý či hnědý) s bílým latinským křížem (podle bully papeže Lucia III. ze dne 29.11.1184). Ve válce pak nosili tento kříž na červeném podkladu (povoleno papežem Alexanderem IV. roku 1259). Kněží si oblékají černou kleriku s malým bílým maltézským křížem na levé straně prsou, popř. mozetu s velkým maltézským křížem. Rytíři nosí do chrámu černou kuklu s bílým obrysovým maltézským křížem na prsou (prostým u nešlechticů, u šlechticů doplněný v Čechách a v Rakousku orly, jinde ve světě zpravidla liliemi, také bílými a umístěnými mezi ramena kříže) a s příslušnou nákrční dekorací. Profesní rytíří nosí navíc cingulum militiae a plášť, který je na levé straně opatřen velkým bílým plným řádovým křížem. Členové mohou také užít řádové uniformy, které jsou diferencovány podle postavení nositele v řádu. Tvoří ji červený kabátec se zlatými, černými, eventuálně bílými doplňky, černé kalhoty se zlatým lampasem a černý dvojrohý klobouk s bílým peřím. Prapor řádu je červené barvy s bílým maltézským či heraldickým křížem uprostřed.
Info: Řád johanitů byl založen v Jeruzalémském špitále roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Úkolem řádu bylo pečovat o křesťanské poutníky, kteří putovali do Svaté země. Sídlem řádu se stal špitál Sacra domus hospitalis a kostel zasvěcený sv. Janu Almužníkovi. Když první křížová výprava dobyla Jeruzalém, tehdy již byl špitál spravovaný bratrstvem žijícím podle benediktinské řehole. Bratr Gerard přetvořil špitální bratrstvo na společenství laických bratří a přijal pro ně řeholi sv. Augustina. Kromě monasticko-špitální funkce přijal řád i novou funkci vojensko-rytířskou po vzoru templářů díky mistru Raymondu de Puy, který se stal hlavou řádu po Gerardovi. Řád tak budoval síť špitálů a komend nejen v Zámoří, ale také v Evropě. Po ztrátě křesťanských držav ve Svaté zemi se řád přestěhoval na Rhodos a později na Maltu, kde vybudovali rozsáhlou válečnou flotilu lodí a kvůli které jsou johanité dnes známi také jako maltézští rytíři. Johanité představují jeden z nejstarší rytířský řád, jehož historická kontinuita nebyla nikdy přerušena.
 
 
 
 
Němečtí rytíři
Další pojmenování: Rytíři panny Marie, němečtí špitálníci
Oficiální název: Bratři německého řádu panny Marie Jeruzalémské
Typ: Rytířský církevní řád
Patroni: Panna Marie, sv. Jiří, sv. Dorota z Montau a sv. Alžběta Duryňská
Hesla řádu: Heilen, hindern und helfen, nyní už jen heilen und helfen, členové řádu údajně také používali heslo Gott mit uns!
Oděv a znak: Bílý oděv jakožto znak čistoty Panny Marie je znakem německých rytířů. Seržanti, zbrojnoši a řemeslníci nosili oděv šedé barvy bez pláště. Kaplani nosí černý talár s bílým pláštěm. Všechny oděvy a pláště bývaly doplněny černým křížem různého typu (nejčastěji to byl kříž tlapatý, kterému dnes říkáme „templářský“). Řád ale pak začal používat převážně kříž heraldický. Praporem řádu je černý heraldický kříž na bílém poli. Velmistr řádu nosí oděv se zlatě lemovaným černým heraldickým křížem doplněný erbem s německou orlicí, kterou řád dostal jako dar od římského císaře Fridricha II. z rodu Štaufů. Stejně je proveden i velmistrův prapor.
Info: Řád Německých rytířů byl založen bratrstvem brémských a lübeckých kupců, kteří působili v rámci řádu johanitů jako polní lazaret pro poutníky do Svaté země pocházejících z německých zemí. Roku 1198 se stali rytířským řádem. Přijali řeholi sv. Augustina upravenou ve vojenských záležitostech podle templářů, ve špitálnictví podle johanitů a doplněná některými prvky řádového života cisterciáků a dominikánů. Sídlem řádu ve Svaté zemi se stal hrad Montfort. Po pádu města Akry se řád přestěhoval do Benátek a na přelomu let 1225-1226 pozval řád do Polska kníže Konrád Mazovský. Řád se usadil v Prusku a začal šířit křesťanství mezi okolní Pobaltské národy. Později se spojil s řádem mečových bratří operující ve východním Pobaltí. Řád vytvořil velký autonomní stát na území Pruska, jehož politický systém neměl ve středověku obdoby, čímž přetvořil močálovitou krajinu obývající primitivní kmeny ve zkvétající evropskou zemi po německém vzoru. Osudnou událostí pro řád se stala v roce 1410 bitva u Grünwaldu (Tannenbergu), kdy polský král Vladislav společně se svým bratrem litevským velkoknížetem Vitoldem porazil řádová vojska. Řád ztratil více jak polovinu svého území a vnitřně jej oslabil i pronikající protestantismus, kterému nakonec velmistr Albrecht von Brandenburg-Ansbag podlehl, odpadl od katolické víry, přeměnil řádový stát Prusy v Pruské vévodství a sám se stal vévodou. Část řádového rytířstva pod vedením Walthera von Cronberga sjednotila zbývající oslabené řádové struktury a novým sídlem řádu se stal Mergentheim. Po zániku Svaté říše římské vzal císař František I. řád pod svou ochranu a přenesl řád do působnosti rakouského císařství a nejvyššímu představiteli řádu, který měl být nadále vždy jen člen vládnoucí dynastie. Posledním Habsburkem s titulem velmistra byl arcivévoda Evžen Rakouský. Naposledy řád bojoval v první světové válce. Obě světové války představovali pro řád pohromu. Majetek řádu byl konfiskován habsburskými nástupnickými státy jako bylo např. Československo, nacisty a nakonec i komunisty. Papež Pius XI. v roce 1929 potvrdil jeho novou řeholi, kterou byl řád přeměněn na řád řeholních kanovníků. Dnes řád vydává vlastní časopis (Deutcher Orden), pořádá výstavy, má pět provincií a působí v Rakousku, Itálii, Belgii, Slovinsku, Německu, České republice a na Slovensku, provozuje desítky nemocnic, sanatorií a řadu studentských domovů, starobinců, domů s pečovatelskou službou a odborných škol.
 
 
                                                                                                                                                                              
 
Dodatek: Řád rytířstva Jeruzaléma, Král válečník a konec křížových výprav do Svaté země
 
Roku 1292 salcburský koncil jednal o sjednocení rytířských řádů templářů, johanitů a zřejmě i německých rytířů do mohutného řádu, který měl nést název Řád rytířstva Jeruzaléma. Tento návrh započal v souvislosti s myšlenkou týkající se vyhlášením další křížové výpravy, která by znovu vedla k dobytí rodiště Ježíše Krista a navrácení tak Svaté země zpět do rukou křesťanů. Rozhodnutí to ale nebylo jednoduché. Byl totiž argument, že již nelze trpět spory mezi jednotlivými řády, které svou rivalitou znemožňují úspěch křížových výprav. Horlivým zastáncem sjednocení byla také výrazná osoba té doby, filosof a spisovatel Raimundus Lullus. Příznivci byli také papež Mikuláš IV. a rod kapetovců, zejména král Filip IV. zvaný Sličný. Filip IV. jakožto panovník s přízviskem „nejkřesťanštější král“ měl zájem o vedoucí postavení v novém řádě. O spojení nejevily zájem samotné řády a jejich velení. Ke spojení nedošlo také kvůli předčasné smrti papeže Mikuláše IV, ovšem diskuse s templáři a johanity se snažil navázat i papež Klement V. Templářský velmistr Jacques Bernard de Molay ve svém memorandu papeži Klementovi V. uvádí jako argumenty záležitosti týkající se zcela hmotného rázu, jako například že spojení řádů způsobí nutnost přešívat všem členům oděv, nebo že spojení zcela naruší templářské rozdávání almužen. Druhé memorandum Jacquese de Molay se týkalo nové křížové výpravy do Svaté země. Hlavou nového řádu neměl být velmistr, nýbrž člověk s titulem Bellator Rex neboli Král válečník, který měl být zároveň králem jeruzalémským. Král válečník narozdíl od velmistra měl být titulem dědičným, což napovídá, že Bellator Rex měl být pouze vládcem rytířských řádů, jenom ne jejich členem, který by byl svázán jejich přísnými řeholními sliby. Myšlenka ovšem zmizela v propadlišti dějin hned poté, co král Filip IV. zvaný Sličný obvinil templáře z kacířství a sodomie. Zrušení templářského řádu také vedlo k opuštění myšlenky sjednocení řádů, stejně jako zapomenutí na myšlenku týkající se další kruciáty s cílem osvobodit Svatou zemi. Evropané již nadobro vzdali svůj boj o Svatou zemi. Johanité se nadále měli soustředit na oblasti Středozemního moře a němečtí rytíři na východní Evropu. Křížové výpravy do Svaté země končí touto pomyslnou tečkou.

 

TOPlist